Když myšlenky utváří realitu..

Znáš takový ten stav, kdy ti hlavou jen tak na vteřinu proletí myšlenka? Ani se u ní nezastavíš, jen tě tak naťukne jako jemný dotek a je pryč. A pak - pár hodin nebo dní na to - se stane něco, co s tou myšlenkou úplně přesně souvisí?

Třeba si vzpomeneš na spolužačku ze střední, na kterou jsi roky nemyslela a večer ji potkáš v obchodě u zeleniny. A nebo - a to je pro mě mnohem děsivější - se těšíš na víkend, na dovolenou, na výlet. Najednou ti hlavou projede věta "Co když onemocní?" ty si ji hned zakážeš a zaženeš ji jako otravný hmyz, ale bum - dva dny před odjezdem kašel, horečka, výlet padá..

Tohle se mi děje často. A tak se ptám - funguje to vážně takhle? Opravdu se naše myšlenky, přání a obavy stávají realitou? Dá se to nějak vědomě řídit? Zachytit ty mikro myšlenky, které prolétnou hlavou a splní se, i když je třeba hned zapomeneme? A je lepší takovou myšlenku zachytit, nebo ji nechat plynout? Kdy se vlastně zhmotní - když se jí držíme, nebo právě tehdy, když ji necháme jít?

Posledních šest let jsem doma - už brzy se mám vrátit do práce. Jenže kam? Moje staré místo je obsazené. A upřímně, nechci, aby mi někdo uměle vymýšlel pozici jen proto, že jim to nařizuje zákon. Chci být v práci, kde mě někdo opravdu chce, kde budu užitečná a kde mi zároveň dovolí být mámou. A tak jsem si jednoho dne sedla a začala si v hlavě kreslit svoji vysněnou práci: Ráno odvézt děti, odpoledne je vyzvednout, pracovat aspoň částečně z domu a nepřijít přitom o hodiny, mít kolem sebe lidi, kteří mi věří a ideálně mít práci, která mě bude bavit..

A víš co? Já si to nastavila v hlavě tak přesně, až se to fakt splnilo. Úplně z čista jasna, od člověka, od kterého bych to nečekala, přišla pracovní nabídka. Jeden telefonát, pár zpráv a najednou jsem měla v ruce práci, která odpovídá úplně všemu, co jsem si v koutku duše přála. (a to jsem usilovně hledala "to něco" už od začátku mateřské)

Nechci být žádná ezo guru.. Neříkám, že všechno je v hlavě a že si člověk může "přemyslet" celý život do dokonalosti. Ale zároveň si nemůžu nevšimnout těch zvláštních náhod, které se mi stávají, až moc často na to, aby to byly jen náhody.

A co třeba takové situace, kdy se celý den všechno nějak divně kazí a ty máš najednou pocit, že někam prostě nemáš chodit? Víš, že máš v plánu někam jet, ale zapomeneš doma důležité papíry, necháš doma pití pro syna, vyjedeš později, než jsi chtěla... a každá maličkost ti říká "zůstaň doma". Ale ty to přehlušíš - rozumem, odpovědností, nebo jen tím, že už je přece pozdě to měnit. 

A tak se nakonec přemůžeš a jedeš. A když dorazíš, tak zjistíš, že ten člověk, za kterým jsi jela, tam zrovna dneska není. Bývá tam pořád - doslova 24/7 - ale dneska ne. Proč? Byl to osud? Znamení? Náhoda? Nebo jsi jen ignorovala ten jemný vnitřní hlas, který se tě celý den snažil varovat?

Zkusím se příště víc zastavit.. víc vnímat ten vnitřní hlásek, intuici a záblesky, které jen prolétnou a zmizí. Ať už tomu říkáme jakkoli - osud nebo náhoda - možná právě tam někde se skrývají odpovědi, které hledáme. 

A co vy? Zažili jste někdy něco podobného? Vzpomněli jste si na někoho a za chvíli ho potkali? Nebo jste o něčem byli tak přesvědčení, až se to opravdu stalo? 

Napište mi. Ráda bych věděla, že je nás takových mnohem víc. A že to "něco mezi nebem a zemí" si občas všimne i vás ❤️