V KOUTKU DUŠE!

Jsou rána, kdy otevřeš oči a v hlavě ti hned naskočí seznam povinností, jako by někdo zmáčkl tlačítko "play" na nekonečně se opakující smyčce. Vstát, připravit snídani, nachystat dětem oblečení, přebalit, oblíct, nakrmit.. Mezitím přemýšlíš, kam se dneska vydáte - jestli na hřiště nebo na procházku, a co vůbec budeš vařit k obědu, protože těstoviny už jste měly tři dny po sobě. Po dopoledni stráveném venku přichází návrat domů - nakrmit, přebalit, uspávat, a když se konečně usne, začíná tvá chvíle pro všechno, co se nevešlo mezi "mamiii" a "pojď si hrát" . A tak pereš, uklízíš, nebo se snažíš pracovat - ať už na svých projektech, do zaměstnání nebo na těch neviditelných věcech, za které nikdo neplatí, ale které by bez tebe nefungovaly. A sotva se nadechneš, dítě se probudí a jede se dál - odpolední svačina, sbalit věci, vyzvednout starší dítě ze školky, a pak nastává ta nekonečná část dne, kdy už ti dochází energie, ale program běží dál - hřiště, procház...

Znáš takový ten stav, kdy ti hlavou jen tak na vteřinu proletí myšlenka? Ani se u ní nezastavíš, jen tě tak naťukne jako jemný dotek a je pryč. A pak - pár hodin nebo dní na to - se stane něco, co s tou myšlenkou úplně přesně souvisí? Třeba si vzpomeneš na spolužačku ze střední, na kterou jsi roky nemyslela a večer ji potkáš v obchodě u zeleniny. A nebo - a to je pro mě mnohem děsivější - se těšíš na víkend, na dovolenou, na výlet. Najednou ti hlavou projede věta "Co když onemocní?" ty si ji hned zakážeš a zaženeš ji jako otravný hmyz, ale bum - dva dny před odjezdem kašel, horečka, výlet padá.. Tohle se mi děje často.  A tak se ptám - funguje to vážně takhle? Opravdu se naše myšlenky, přání a obavy stávají realitou? Dá se to nějak vědomě řídit? Zachytit ty mikro myšlenky, které prolétnou hlavou a splní se, i když je třeba hned zapomeneme? A j e lepší takovou myšlenku zachytit, nebo ji nechat plynout? Kdy se vlastně zhmotní - když se jí držíme, nebo právě tehdy, když ji n...

Je večer, děti konečně spí, nádobí je v myčce, v koupelně sis dopřála svou  "spa rutinu" a teď jsi konečně v posteli. Přesně ten moment, na který ses celý den těšila. Tělo je utahaný jak po túře na Sněžku.. a mozek? 🧠: "Tak joo! Mám skvělej nápad! Co kdybychom teď začali přemýšlet nad tím trapasem z roku 2014? Nad tím, co zítra odpovíš paní učitelce ve školce? Máš v mrazáku hrášek? A co by se stalo, kdybys začala běhat?" Supeeeeer! 😵 Ne, že bys nechtěla spát - ty bys spala klidně hned, teď, jakože okamžitě! Ale mozek má prostě jiný plán. Hází tam jednu myšlenku za druhou, jako kdybys právě naladila vysílání "Noční nonstop proud náhodných úvah" . A nejhorší je, že některý myšlenky nejsou vůbec špatný.. Ale co s tím? Ležíš, převracíš se, zkoušíš najít ten jeden magický polštářový úhel.. a ono nic! Jen další vlna myšlenek, co připlouvá jak surfař na Havaji. Už jsi slyšela, že pomáhá dýchání? Nebo počítání oveček? Ale upřímně? Po třicáté ovci už spíš zuříš...

Už nějakou dobu ve mně zraje pocit, že bych potřebovala mít něco svého - ne ve smyslu koníčku nebo místa, kde jsem sama sebou.. Ale to hlubší „já“ - Kdo  vlastně jsem? Co mě definuje kromě toho, že jsem máma?   - to jsem za ty roky na mateřské nějak ztratila. A ano, být mámou je pro mě opravdu obrovská věc ❤️ Vždycky jsem si přála mít děti a miluju je víc než cokoliv na světě. Ale zároveň někde uvnitř cítím otázku, která mě hlodá čím dál častěji:  A kde jsem já, mám na sebe ještě nárok?  Pořád něco vymýšlím, tvořím, plánuju, hledám, zkouším - čím víc ale běžím, tím víc cítím, že mi něco chybí. A tak jsem se rozhodla psát - ne jako odborník.., ne jako někdo, kdo má všechno srovnané.., ale jako obyčejná žena. Máma, která se snaží najít rovnováhu mezi tím být tu pro ostatní a nezapomenout při tom sama na sebe. Možná je nás víc, možná to taky znáte a možná se cítíte podobně.   A třeba si taky zrovna pokládáte otázky typu: •  Kde jsem vlastně já? • ...