Mateřská - každý den to samé

Jsou rána, kdy otevřeš oči a v hlavě ti hned naskočí seznam povinností, jako by někdo zmáčkl tlačítko "play" na nekonečně se opakující smyčce. Vstát, připravit snídani, nachystat dětem oblečení, přebalit, oblíct, nakrmit.. Mezitím přemýšlíš, kam se dneska vydáte - jestli na hřiště nebo na procházku, a co vůbec budeš vařit k obědu, protože těstoviny už jste měly tři dny po sobě.

Po dopoledni stráveném venku přichází návrat domů - nakrmit, přebalit, uspávat, a když se konečně usne, začíná tvá chvíle pro všechno, co se nevešlo mezi "mamiii" a "pojď si hrát". A tak pereš, uklízíš, nebo se snažíš pracovat - ať už na svých projektech, do zaměstnání nebo na těch neviditelných věcech, za které nikdo neplatí, ale které by bez tebe nefungovaly.

A sotva se nadechneš, dítě se probudí a jede se dál - odpolední svačina, sbalit věci, vyzvednout starší dítě ze školky, a pak nastává ta nekonečná část dne, kdy už ti dochází energie, ale program běží dál - hřiště, procházka, doma malování nebo stavebnice, něco vymyslet, když prší, roztrhnout od sebe peroucí se děti, uklidňovat křiky, breky, hádky a přetahování se o hračky, najít zatoulané korálky, povytahovat hračky z pod nábytku a pak rychle večeře, koupání, zuby, pohádka a ještě dalších tisíc věcí před usnutím..

A když už děti konečně spí a doma nastane ticho, které jsi celý den vyhlížela, tak zjistíš, že buď úplně padáš únavou, nebo se o ten zbytek času hlásí partner, a ty nevíš, jestli chceš dřív klid, společnost, nebo prostě jen deset minut, kdy tě nikdo nepotřebuje.

A tak to jde den za dnem, jako když přeskakuješ přes ploty, které jsou pořád stejně vysoké, ve stejném rytmu, bez výhledu na změnu. Pondělí, středa nebo sobota - rozdíl skoro nepoznáš.

Co s tím? Jak nenechat duši zapadnout mezi plenky, lego a nekonečné "mamiiiii"?

Ten pocit, že se dny slévají v jeden, že nejsi vidět, že jsi jen servisní jednotka, která zajišťuje hladký chod domácnosti a zároveň se má pořád usmívat - to není žádná výjimka. Je to realita, kterou ti nikdo pořádně neřekl, než ses v ní ocitla.

Ale i v téhle spirále opakujících se dnů snad existují skulinky, kterými můžeš zase začít vidět svět jinak - pomalu, opatrně, ale opravdově.

1) Zkus zpomalit a vnímat den trochu jinak - nemusíš všechno stihnout. Nemusíš každou chvíli vyplnit něčím užitečným. Pokud jsi doma s dětmi a přežiješ den bez větší újmy, už to samo o sobě stojí za medaili. A když do toho zvládneš udělat i něco pro sebe - byť by to bylo jen kafé vypité ještě teplé - je to bonus, který potřebuješ!

Zkus se podívat na ten den ne jako na "výkon", ale jako na tok událostí, které občas můžeš jemně přesměrovat. Třeba místo úklidu v době spánku, si zkus pustit hudbu a napsat si na papír tři věci, které jsi za ten den zvládla. I kdyby to bylo jen "dala jsem si sprchu" nebo "přečetla jsem první stránku z knížky, kterou si už roky schovávám" - to je vítězství.

2) Nečekej na velký prostor, ale najdi si své "malé mezery" - ne každý den ti někdo nabídne volné odpoledne nebo hlídání. Ale i mezi jednotlivými body programu jsou mezery - a ty můžou být tvoje. Dvě minuty, kdy dítě staví věž a ty si sedneš s kávou. Chvíle, kdy děti spokojeně baští a ty se můžeš najíst taky.

Je to málo? Možná, ale pokud tyhle malé momenty začneš vědomě vnímat a dovolíš si je využít jen pro sebe, časem zjistíš, že ti dávají mnohem víc než jen hodinu volna jednou za měsíc, kterou pak stejně strávíš plánováním dalšího týdne.

3) Jeden den v týdnu nastav jinak - ať se rozbije rytmus - zkus si s dětmi nebo s partnerem vymyslet jeden den, který bude jiný. Nemusí to být výlet, ani žádná nákladná akce - někdy stačí jít jinou cestou ze školky, jíst na zemi jako na pikniku, snídat palačinky místo rohlíků nebo si na chvíli lehnout na deku a koukat se na nebe. Změna prostředí nebo rytmu může působit jako restart. I maličkost pomůže rozbít ten pocit, že "už se zase opakuju".

4) Mluv o tom, ať víš, že nejsi jediná - sdílení pomáhá. A nejen kvůli radám - často spíš kvůli tomu, že slyšíš od jiné mámy: "jo, to úplně chápu". Tohle propojení je nejvíc.. Piš si s kamarádkami, dej si kafé s někým, kdo to má podobně, nebo si alespoň napiš, co tě trápí - už samotné pojmenování ti může dát úlevu.

A nezapomínej - tvoje potřeby nejsou vedlejší!

I když se to tak může někdy zdát, ty nejsi ta poslední na řadě! Tvoje únava, tvoje přetížení, tvoje potřeba klidu, ticha nebo naopak kontaktu - to všechno je důležité. A i když možná nemáš prostor to všechno naplnit teď hned, můžeš si to začít brát zpátky kousek po kousku - a uvidíš, že jednou se ten kousek promění ve větší prostor - pro tebe. 

Ne jen jako mámu, ale jako ženu, která má právo dýchat naplno ❤️